Neděle 13. června 2021

Nemohla jsem nenavštívit Olomouc a zavzponinat si, kde jsem strávila 4 dobré ysokoškolske roky (1993-1997) a stala jsem se prvním členem nasi rodiny, který ziskal vysokoskolsky titul. 

Misa a Emilka chtěli zůstat doma u počítače, a tak jsem se vydala na 2hodinovou cestu vlakem sama, tiše seděla a sledovala jsem svět.

Pri dnesnich procházkach malými úzkými uličkami města na slunci s jednou z mých davnych univerzitních kamarádek jsem si uvědomila, jaké jsem měla štěstí, že jsem to mohla zažít v době, kdy jsem to zazila, a cítila jsem velke diky svým rodičům za to, že mi to umoznili a podporovaly me, abych si sla za svými sny. Uzila jsem si svuj univerzitní život uzasne.

Mezi několika hodinami povidanim, jsme si daly kávu v jednom z našich oblíbených cukraren a Eva se rozhodla mě vzit do Nepálské restaurace na velmi chutný oběd. Aniž by věděla, že máme velmi drahého Nepálského přítele v Colombu, mohla jsem se s ní podělit o kousek Asijske kuchyne, díky níž muze náš přítel byt pyšný na své kulturní dědictví. Myslím, že jídlo bylo spise Indické než Nepálské, ale skvělá volba.

Když vlak s Evkou vecer opustil nádraží, sedla jsem si s kávou a kolackem na nastupiste c. 1 a než jsem nastoupila do sveho vlaku, zavzpominala jsem si, kolik privitani a louceni jsem na tomto nádraží prozila. Upřímně bych mohla říci, že jsem si jasně vybavila svého usmivajiciho tatinka v jeho hnědém kabátě nebo naši velmi drahou znamou paní Plundrakovou v jejím elegantním plstěném zimním klobouku.

Stárnu a doufám, že moudřím, snažím se být dobrým rodičem našich dětí (je to těžší, nez jsem si myslela), vykonavat v práci co nejlepe umim a mezitím pomáhat rodině, přátelům a dalším lidem.

Jedno vím jistě, čas zastavit nemohu, což mě děsí a tak uzivam kazdou minutu sveho zivota pozitivne a se vsi energii.