20.9- 30.9 2019

Dozvedeli jsme se, ze nase uzasna kamaradka, Emilcina kmotricka, 49 leta Caroline, prohrala tezky a strastiplny 13ti mesicni boj s nadorem na mozku a 10. Zari, za pritomnosti maminky, manzela Davida a 26ti leteho syna George, vydechla naposledy. Tragedie na druhou, nebot tato rodina pred tremi lety prisla o 15ti leteho syna Williama, kdy se zrovna za praci prestehovali do Svycarska, dostal zastavu scrdce a po 3ech mesicich v komatu a lecbe toxickeho soku zemrel. Steve jim byl pred 27mi lety za svedka a nikdo nemohl tusit, kolik tahle skvela rodina zazije bolesti a trapeni.

Chteli jsme jet na pohreb vsichni, ale kdyz jsme se pred 5ti tydny teprve nastehovali do nove zeme, rozhodli jsme se, ze Steve pojede sam. Podpori Davida a Carolininu rodinu a Emilcine povidani, ktere jsem ji pomohla napsat, precte behem pohrebu jak David souhlasil.

Steve odjel v patek rano, na letisti v Londyne si pujcoval auto, at pro neho nikdo nemusi jezdit, bydlel u rodicu, navstivil par znamych a nas dum, sousedy, a mezi tim vsim se snazil pracovat. Velice citove narocny pohreb, nebo spise oslava zivota jak se rika v Anglii (ve stejnem kostele jako jejich svatba a Williamum pohreb) byl v utery, soferoval rodice I bratra (rad ridi), zpatecny let mel planovany na nedeli odpoledne s tim, ze prileti do Colomba v pondeli dopoledne.  

Ja? Sama s detma na dva vikendy a tyden? V Colombu, kde znam par lidi? Skolni transport pro deti stale nemame zarizeny? A v nedeli jsme zjistili, ze nemame internet. 

Jeste ze mi Steve nechal jeho Sri Lanske mobilni cislo, abych mohla v pripade nouze volat a pouzit jeho data na taxik pro deti ze skoly a do skoly. Prezit ve velkomeste bez internetu je tezke?  Mam par pratel, na ktere se muzu obratit, ale kazdy si zije svuj zivot, nemam auto abych si to zaridila sama, coz by bylo mnohem jednodussi. Detem pomahat s ukolama bez knih je taky tezke a co teprve Francouztina! Domaci ulohy jsou davany na internetu, jakykoliv material/ucivo je na internetu. Skolni knihy mame prostudovane.

Prvni sobotu jsme sli k Anglickym znamym na veceri, az jsme si napsali domaci ulohy, v nedeli jsme Ceske zname pozvali k nam, aspon jsem mela co delat.

Tyden byl jakz takz se skolou, schuzkama, domaci ulohama, varenim, ulizenim, nakupovanim – porad dokola! Bud jsem cekala do pulnoci, nez se mi zapne nocni internet, anebo jsem pouzila Stevove data a zamluvila detem taxika na rano, nekdy jsem do pulnoci nevydrzela, byla jsem dost unavena kdyz vstavame denne v 6hod. Moje smutna mysl se stale vracela ke Caroline a jeji rodine a jen tak z niceho nic jsem se rozbrecela. 

Trvalo mi cely den, najit v me knizecce o Sri Lance a na mapach, ktery kostel je nejblize a bude otevreny odpoledne, abychom do nej mohli s detma jet, kdyz nejsme v utery na pohrbu. Vyzvedla jsem je v 16.30 ze skoly a taxikem jsme dojeli do velke, prostorne, stare, bile catedraly St Lucia se sedmi apostoly na strese, ve skoro stejnou dobu jako mela Caroline po pohrbu pohosteni. Zapalili jsme ji svicky, jak si David pral, a napsali jsme mu kazdy dopis. Uz byla tma, kdyz jsme odchazeli, ze najdeme neco na jidlo (k radosti detem McDonald byl pod kopeckem na hlavni ceste) a Tuk tukem jsme si to dovezli domu kolem 19hod – vsichni jsme citili smutek.

Po tydnu se stresem, frustraci a emocniho vypeti sama s detma jsem si myslela, ze vikend nekde v hotelu bude prijmena zmena. Rozmyslela jsem si to vsak a zustali jsme doma, udelali jsme si pohodu, divali jsme se na DVD (ted si deti oblibili Jamesa Bonda – no kdo by ho neme rad!) a relaxovali. Udelali jsme si vsak radost a v sobotu rano jsme si zasli na bufetovou snidani do luxusniho Hilton Hotelu, kde jsme byli ubytovani pred osmi lety (detem bylo 4.5roky) a ja si to pamatovala jako by to bylo vcera. Uzasny vyber ruznych svetovych jidel, no vynikajici. I deti vydrezli u stolu pres hodinu a porad si nosili dobrotky a piti.  

Vedela jsem ze zivot v Asii bude tezky, ale ne takhle tezky.