Koronavirus
Emilce nebylo od čtvrtka 24. listopadu dobře. Byla unavená a bolela ji hlava, ale všichni jsme si mysleli, že to bylo z toho, že jsme brzy ráno vstavali do školy (po roce a pul), ucila se na pisemky, ktere psali ke konci zimniho semestru. V ten ctvrtek se odpoledne prospala, cítila se dobře, a tak sla v patek do skoly a psat dalsi pisemky. To jsme jeste nevedeli, ze škola byla pravděpodobně to misto, kde se asi nakazila kovidem. V neděli 28. listopadu se u ní objevily další známky a když si udělala domácí test na antigen, byl pozitivní.
Ten samý den jsem ji objednala pres internet na PCR a Steve ji odvezl do nemocnice Lanka na 12:00 na odber. Zavrela se pak do pokoje (jeste ze ma u pokoje koupelnu a zachod) a zacala ji izolace. V 17:30 téhož dne jsme se dozvěděli, že její výsledek PCR byl pozitivní, a tak jsme začaly vsichni 14denní odpočítávani v domácí karanténě.
Krabice rukavic a tác před Emilčiným pokojem, kde jsme ji nechávali jídlo a vynášelo se špinavé nádobí. Chudina, byla na samotce 4 dny, dokud další z nás neonemocněl a mezitím neměla žádný lidský kontakt. Nudila se a cítila se osamělá.
Mohl to být jen Míša, náš rodinný klaun, který nás tak často rozesmívá, kdo dokázal Emilku rozveselit. Po večeři jednoho večera, ke které se Emilka na dálku připojila tím, že seděla ve dveřích jejího pokoje, odešel do své ložnice a objevil se o několik minut později v domaci vyrobenem PPE; jeho nafukovací T-Rex s plastovým obličejovým štítem naplnenym vzduchem, aby ji šel popřát na dobrou noc.
Všichni jsme se nasmáli a Emilka se necitila tak osamocena.
Od večera v pondělí 29. listopadu se u mě projevily prvni známky onemocnění, ale dva testy na antigen byly negativní. V úterý večer Steve odesel z nasi ložnice a spal na pohovce v obyvaku, protože mi nebylo dobře a raději jsem byla sama. Jakmile třetí antigenní test ve středu ráno ukázal, že jsem pozitivní, Míša ohradil chodbu naší ložnice a Emilcineho pokoje drevenou lavkou, abychom společně s Emilkou vytvořily Kovidove izolační oddělení. Byla moc rada, ze mě mohla zase obejmout a přijít se mnou do kontaktu.
Teď to byla moje milovana maminka, která se o nás dve dočasně starala.
Kralovsky kokos byl nápoj, který jsem konzumovala denně, protože bylo prokázáno, že je plný minerálů a elektrolytů, které jsem potřebovala doplnit. Jasné sluneční světlo a krasný výhled na oceán z okna mé ložnice byly tak uklidnujici, i když jsem se cítila hrozne.
Když mě přišla zdravotni sestra otestovat PCR pres mobilní laboratoř, nechala jsem otestovat i svou maminku, pro případ, že by její mírné příznaky byly důkazem Covidu. A ejhle, oni byly. Ve čtvrtek 2. prosince jsme tedy všechny tři holky byly pozitivní a uz nebylo možné nás izolovat, nechat kluky, aby se o nás starali. Steve stále pracoval naplno, to by proste nefungovalo. S Emilkou jsme se uz cítily lépe a tak jsem se pustila do organizace.
Báli jsme se o maminku kvuli její složite zdravotní historii, takže jsem se potřebovala poradit s lékařem abych zvládla její péči a predesla komplikacim. Kamosky nam přinesly všechny léky a vitamíny, které ji lékařka předepsala, a také meric kysliku v krvi, abych mohla monitorovat jeji zdravotni stav. Zřídili jsme kovidovou kuchyni a kluci nesměli dovnitř. Steve stejne setrvaval ve svem rohu obyvaku u pocitace a Misa se také stranil, byl neustále na svém pocitaci za zavřenými dveřmi svého pokoje.
Navzdory používání rukavic a roušek a častému mytí rukou, to, že jsme se my tri kovidove holky pohybovaly po bytě, znamenalo, že bylo jen otázkou času, kdy se u kluku projeví také nějaké příznaky. Míša ztratil chuť k jídlu a bolelo ho břicho, Stevovi se udělalo velmi špatně a 3 dny proležel v posteli s horečkou a naprostým vycerpanim. PCR podstoupili v neděli 5. prosince, kdy se mi podařilo zorganizovat sestru z mobilní labortore (tady ve Sri Lance nesmite vyjit z domu, pokud je nektery clen rodiny v karantene a samotestování není povoleno). Výsledky byly pozitivní, jak jsme se obávali.
Všech pět z nás úplně ztratilo čich; zvláštní pocit. S karanténními hodinami zpět na nule jsme věděli, že do neděle 19. prosince nebudeme moci opustit náš byt. CCTV kameru před našimi domovními dveřmi sledovala jako sup velmi schopná recepční, která byla také naší osobou, ktera nam nosila veci, když byly doručeny. Online nakupování fungovalo dobře, prestoze na Srí Lance před pandemií téměř neexistovalo. Naše sousedka Gabriella byla také laskavá a nosila nám nákupy a čerstvé produkty a další přátelé chodili a přinášeli nám věci, ktere vzdycky nechali na chodbe na stole. Pokaždé, když někdo přišel a něco nam donesl, zazvonil na zvonek a pak hned odešel.
Míša jako nas domaci klaun opatrně strhl stitek z jednoho doneseneho produktu – „Zapečetěno pro vaši bezpečnost“ a nalepil ho na zárubeň našich předních dveří!
Mohla jsme si teď užívat čas na našem balkoně, aniž bych se cítila provinile, nedělali jsme nic jiného, než odpocivali a nabírali sílu. Jakmile byli i kluci pozitivní, mohli jsme si udělat pizzový piknik u televize a být všichni pohromadě. Doktorka chtěla v jednu chvíli maminku poslat do nemocnice, kdy se 8. den zhoršila, protože měla velmi nízkou hladinu kyslíku v krvi, ale hospitalizace přináší další rizika a problémy, tak jsem delala vse pro to, aby mohla zustat v domacim osetreni, coz se povedlo.
Během izolace jsme oslavili jeden rok pobytu v tomto bytě a jeden měsíc pobytu mé maminky na Srí Lance. Zkusili jsme varit kreativní slavnostní pokrmy, ale jak nám docházelo jídlo ve skříních, bylo to náročné, ale zvládli jsme to.
Tolik jsme se těšili, až získáme zpět svou svobodu, a přemýšleli jsme, jaké to bude – normální, nebo zvláštní?
Zpět do nového normálu, ale musime se trosku setrit, jeste nemame vsechnu energii jako pred tim.
