17. Cervenec – 23. cervenec 2022

Steve napsal: Po prijemném čase v Krnově jsme se 17. července v 11 hodin zacali s Míšou připravovat na naši dlouhou cestu zpět na motorce do Anglie. O půl hodiny později jsme si na náměstí dali naposledy zmrzlinu s Rencou a Emilkou a čirou náhodou se objevili naši přátelé Martin, Niki a Adam, abychom se rozloučili a šťastnou cestu nam obema.

Při odjezdu pod modrou oblohou, hustými mraky a přívalovým deštěm, které předznamenaly náš příjezd, jsem Míšovi navrhl, abychom to vzali oklikou přes Jeseníky a užili si báječný úsek silnice 11 s dobrým povrchem ze Šumperka do Bruntálu, která byla jak kluziště, kdyz jsme v desti jeli opačným směrem. Souhlasil a bylo to skvělé rozhodnutí! Prostě kouzelné, nemohli jsme si přát víc – ale ještě jsme nevěděli, co nás jeste čeká, abychom laťku posunuli ještě výš.

Naše prvni noční zastávka byla ve Steyeru, když jsme se dostali tak hluboko do Rakouska, jak jsme jen pohodlně mohli, počáteční rovinatá oblast byla méně zajímavá než hory, o kterých jsme věděli, že budou nasledovat, zvláště když jsem nastavil satelitní navigaci, abychom se vyhnuli dálnicím. Vychutnali jsme si McDonald’s (veggie pro Misu), pri kterem jsme naplánovali, kde se ubytovat a o pár minut později jsme stali před velmi příjemným rodinným hotelem. Byli jsme tak rychlí, že internetova rezervace dorazila az když jsme procházeli dveřmi. Vecere v klidné zahradě předcházela brzke vecerce, po které jsme se dobre vyspali a a snídali jsme uz v 7 hodin ráno.

Další zastávka, Arlberg. Vyhnout se dálnici bylo správné rozhodnutí, ale jakmile začaly hory a tím i nemožnost měst a vesnic s obchvaty, tak to bylo frustrující. Zdálo se, že trávíme hodinu po hodině cekanim, abychom pár minut mohli plynule jet, než nás chytí další kolona náklaďáků a aut. Nevadilo to, počasí i krajina byly krásné a s interkomem jsme mohli klábosit, jak jsme chteli.

Hotel v Arlbergu jsme si zarezervovali během oběda a při příjezdu kolem 18:00 se Misa zeptal, zda bychom mohli vylozit zavazadla a jen tak se projet přes Arlbergský průsmyk, na který jsme se těšili. Tak jsme to take udělali. Jel jsem pres nej několikrát, na motorce v červnu 2008 (pri padajícím sněhu) a nikdy me nepřestane fascinovat. Fantastická zábava a po nádherné večeři pod širým nebem v hotelu Après Post ve Stubenu byl čas jet zpátky – tentokrát rovnou do strmě stoupajících zatacek a na pneumatikách, které vychladly, když jsme jedli (musel jsem si davat vetsi pozor), předtim, nez jsme sjeli dolu na druhou stranu do samotného Arlbergu. Ani protivná obsluha čerpací stanice nám nemohla zkazit nas krásný zazitek.

Překvapi vás, kdyz vam napisu, že po brzske snídani, abychom byli venku před provozem, jsme na cestě do Švýcarska projeli průsmykem, ale když jsme dojeli do Stubenu na druhou stranu, otočili jsme se a jeli zpět do Arlbergu – a pak zase zpátky do Stubenu! Motocykl má úžasně plynulou ovladatelnost, a byla to naprostá radost, že jsme se mohli bez přerušování prohánět, a pokud jsme pak narazili na jiné vozidlo, mohli jsme ho predjizdet a pokracovat dale v cestě. Laťka byla právě zvednuta výše – ale ještě mělo přijít neco krasnejsiho!

Do Švýcarska jsme dojeli přes Lichtenštejnsko a úplně ploché údolí přes Gams – ale pak to začalo být zajímavé. Velmi zajímavé. Jediným důvodem, proč jsme se vydali touto cestou, byla satelitní navigace, která se na naší cestě do Badenu vyhýbala dálnicím, ale narazili jsme na nejlepší motorkářskou silnici, jakou jsem si kdy užívali; strmé a plynulé stoupání, kterým je Wildhaus Pass. Nejlepší z nejlepších. Plni adrenalinu, takže vás teď nepřekvapi, kdyz napisu, že když jsme dosáhli vrcholu, Misa pozadal, jestli bychom mohli sjet dolů a zase zpátky nahoru jeste jednou! Prave tak jsme to udělali a obcertsveni studenou vodou v tom dusném vedru jsme to jeli znovu. Misuv vykřik štěstí při dosažení vrcholu potřetí hovořilo za vše v tom, jak jsme se cítili. Společne straveny čas a zkušenosti k nezaplacení. Motorce nevadi, ze ma na sobe váhu dvou chlapů a těžká zavazadla jakoby to byl jenom plášť.

Dvě noci jsme strávili v Badenu, abychom mohli byt celý den v Curychu s naší drahou rodinnou přítelkyní Rosemary, jejími dcerami a vnoučaty. Zacali jsme a končili jsme cestou po působivých švýcarských železnicích,  lekcí čistoty a dochvilnosti ve stejné lize jako Japonsko. Misa na me udělal dojem tím, že byl ve formě, bez problemu usel nekolik kilometru v tom vedru, navštěvoval kostely a známá místa, zvetsoval si své znalosti a byl skvělym společnikem pro každého. Přemýšlel jsem, kolik dalších takovych 15letých chlapců by se takhle chovalo, byl jsem na nej pysny. Pár zmrzlin nas vsechny schladilo a diky dobře načasovane večeři v Zeughauskeller (obchod s municí z roku 1487) jsme se vyhnuli jedinému dešti.

Z Badenu jsme jeli do Arrasu, abych umožnil Misovi posílit jeho znalosti o první a druhé světové válce; 12 hodin jízdy na jeden zátah, ale více z toho a zbytek našeho výletu v několika příspěvcích.

Kratke  video z cesty na prazdnych (nekdy spatnych a rozbitych) cestach v Alsasku.