Jedna z aktvit poradana hotelem byl “Dychajici les”. Deti jsme nechali v pokoji a minibuskem jsme se Stevem a dalsimi 12 lidmi v 7.30 jeli do asi 5km vzdaleneho lesa. Pruvodce nam vysvetlil pravidla: zadne mobily, fotaky, 1 minutovy odstup od sebe, zapomente na vsechny a na vsechno a soustredte se sami na sebe, jdete svym tempem, dychejte, dotykejte se, poslouchejte, citte na asi 5km prochazkou lesem dolu k malemu jezyrku, kde stezka koncila.

Steve sel prvni, ja byla asi pata. Chvili me trvalo na vsechno zapomenout a soustredit se sama na sebe, porad jsem se divala do zeme.  Bylo to jako kdyz jsem byla mala a v lese si hrala s klukama a hokama z ulice cele dny.

Domnivala jsem se, ze slysim vodopad, ale nic jsem nevidela, az pak me doslo, ze to je vitr v korunach stromu. Asi po 5ti minutach si tak jdu a citim neco skocilo nad hlavou z jednoho stromu na druhy, jedinne co jsem videla bylo hybajici se koruny stromu. Jdu dale a divam se do koruny stromu a najednou dalsi skocil – seda dlouhosrsta opice! Wow! Pak jsem se od pruvodce dozvedela, ze to byla pravdepodobne fialova opice, co zere listi. Od te chvile jsem se divala po stromech a ne pod nohy a v jednu chvili jsem se octla v bahne – tak jak to nekdy v zivote chodi! Kdyz jsme dosli do konce, vsichni se fotili, pouzivali mobily, mluvili a smali se a me mrzelo, ze jsme u konce prochazky a byla skoda, ze jsem tam nebyla sama v tom tichu lesa.  Cerstvy lesni vzduch byl bajecny v porovnani se smradlavym mestem. Slibili jsme si, ze budeme takove prochazky v prirode delat casteji.