12. az 28. červenec 2023 (Zveřejněno 19. listopadu 2023)
Steve napsal: ve 14:30 jsme s Misou vyrazili do Kentu a přenocovali v krásném starém penzionu v Tenterdenu, jen půl hodiny od Eurotunelu, odkud jsme druhý den meli odjet do Evropy. Se záběhovým servisem, ale s motorkou, ktera měla pod koly pouhých 650 mil / 1050 km za často rušného provozu, byla jízda prijemna a my jsme nasávali začátek toho, co jsme si planovali nekolik mesicu dopredu. Po lahodné steakové večeři následovala postel a snídaně v 6:30 a čekáni na vlak na 10hod.
Ani jsme se nenadali a uz jsme byli na cestě do Chaumont-Gistoux v Belgii, abychom se setkali s naší milovanou přítelkyni Loulou. Vše podle plánu, kromě přívalového deště po většinu jízdy, ale ani to nezkazilo radost z toho, jak jsme si to uzivali (mame nepromokave obleceni). Další den jsme si zopakovali to, co rok předtím a projeli jsme Ardenami a Eiffelovými horami po vynikajících motorkovych silnicích, abychom se setkali s mým německým kamosem Stephanem a jeho rodinou poblíž Frankfurtu, než jsme pokračovali do Ambergu a velmi pohodlného hotelu na noc – a další steaková večeře.
Osvěžení po dobrém spánku a abychom maximalizovali čas s Rencou a Emilkou, než odjeli z Krnova zpet do Anglie, rozhodli jsme se, že zbývající dlouhou jízdu uděláme za jeden den, a tak se i stalo – s novým motocyklem je to relativně jednoduche.
Čas v Cechach ubíhal příliš rychle a zanedlouho bylo o týden později, 22. července, čas vyrazit domů. Začali jsme v 08:20 po rzlpouceni s babickou Liduskou projížďkou napříč republikou a po některych z našich oblíbených Ceských silnicich do Pasova za hranice s Německem. Cekala nas noční zastávka ve starém zámku před jízdou do Mnichova, kde jsme se setkali s dalším německým přítelem Stefanem a navštívili jsme výstavu 100 let motorek BMW v sídle společnosti. Stefan mi poslal soubor s nejdokonalejší zmapovanou trasou, kterou jsem nainstaloval do své GPS a díky které jsme projížděli krásnou zvlněnou krajinou pod bezvětrnou modrou oblohou a nikde nikdo (tři vozidla za více než hodinu), než se provoz začal zvyšovat, když jsme se blížili k městu.
Stefan řídil svůj bezvadný Sunbeam Tiger z roku 1965 s přestavbou 5 litrů V8, která později způsobila jediný problém dne, když se mu uvolnila spona a on se vrátil na parkoviště, aby našel veškerou chladicí kapalinu motoru na zemi. Naštěstí to bylo snadno vyřešitelne, akorat jsme ztatili čas. Výstava byla báječná, i když jsme byli překvapeni nálezem zakazu vjezdu motorek do podzemních garáží a očekáváním, že nechám velmi drahý stroj u stanice metra, což jsem neměl jinou možnost. Nic zvláštního se vsak nestalo, ale i tak jsem se bal, ze se mi neco stane s mou milovanou drahou novou motorkou.
Stefan svezl Míšu autem zpet domu, aby zažil jizdu v jeho velmi charakteristickém aute, a já jel za nema na motorce – nezvykle bez spolujezdce. Když jsme se pak za krásného večera projeliautem kolem Stamberger See (jezero s obvodem asi 50 km), než jsme si společně užili večeři pod širým nebem, byl jsem v sedmem nebi.
Druhý den ráno, 24. července, jsme jeli do Rakouského Sant Anton v Arlbergu, ale jinou trasou než loni. Za mokra i za sucha to byla zábava, ale s jedním velmi zakrouceným, úzkým, vyježděným a často neskloněným úsekem daleko od hlavních silnic velmi náročným – s velkými spády. Večeřeli jsme ve stejné restauraci, kde jsem v roce 2018 večeřel s Rencou a obsluhovala nás stejne milá a pozorná servírka. Restaurace měla být pouze pro rezidenty, ale když se dozvěděla, proč jsme si vybrali toto zařízení, přivítala nás a zajistila, že je o nás velmi dobře postaráno.
Diskuse u snídaně vyústila v to, že jsme se rozhodli to vzít oklikou ze Sankt Antonu a vydat se na jednu z oblíbených silnic BBC Top Gear; průsmyk Fluela. Jestliže jedna sekce předchozího dne byla dobrodružstvím, nebylo to nic ve srovnání s tím, co mělo přijít. S bubnujícím deštěm a větrem, který nás bičoval, jsme začali prudce stoupat uzkyma silnicema, abychom zjistili, že tam často neexistuje žádná bezpečnostní bariéra (probíhá výměna) a že zatáčky jsou často tak těsné, že auto bude potřebovat obě strany. Misa hlídal několik zatáček před sebou, kde mohl, zatímco já nás udržoval v bezpečí. V jednom úseku byla kluzká, blátivá a kamenitá cesta, protože asfalt byl vyzvednutý; mnohem kluzčí než krátká část podobné opravy, kterou jsme měli den předtím a kterou můžete vidět na jedné z fotografií – jak se v Ceach rika: “Bylo to o hubu!” Když jsme dosáhli vrcholu, bylo jen těsně nad bodem mrazu (poprvé jsem pouzil vyhřívané rukojeti řídítek) a s menším větrem, ale hustou mlhou. Všechno je součástí dobrodružství, ale takove dobrodzustvi jsme v lete necekali.
V kavárně na vrcholku jsme si pochutnali na teplém jídle a pití a já si oblékl Emilcinu bundu, kterou nechala v Krnově. Byla sice mala, přesto mi poskytla teplo při klikaté jízdě po závětrném svahu. Zatímco jsme si pochutnávali na jídle, viděli jsme moped (ten puvodni, typicky, u kterého výkon pedálů kola zvyšuje motor o objemu 49 ccm), jak se vynořuje z mlhy, jezdec vypadá postarší a má igelitové tašky ze supermarketu na nohou, aby zustaly suche. O pár vteřin později se objevil druhý moped, na kterém sedela postarší paní, také s igelitovými taškami na nohou. Prisli do kavárny, kde jsme si s nimi popovídali a dozvěděli jsme se, že jsou z Holandska, asi kolem osmdesáti let, a cestují po Evropě na těchto malých strojích. Páni! My jsme zažívali dobrodružství na sportovním cestovním stroji se 165 koňmi v motoru, byli jsme na kost susi v naší jezdecké výstroji, ale oni zazivali to pravé dobrodružství. Klobouk dolů před nimi.
Baden byl naší noční zastávkou, než jsme jeli na noc do Verdunu a pak na Voie Sacrée, kde jsme mysleli na hrůzy války a na to, co nám oběti tolika lidi umožnily si v klidu ted žít. Naše poslední noc měla být v krasném penzionu s jednou ložnicí jak se rika na konci sveta, ve Wismes, Pas-de-Calais, ale po další zkoušce dobrodružství. Počasí po zastávce na starém závodním okruhu Reims-Gueux bylo příšerné, s prudkým deštěm, špatnou viditelností a kilometry a mílemi vedlejších silnic bez odvodnění – jen záplavová voda, bláto a štěrk. Když jsme dorazili, byli jsme psychicky i fyzicky vyčerpaní a poprvé rádi, že jsme z motorky zesedli. Po přivítání velmi příjemným majitelem jsme byli uvedeni do našeho výše zmíněného bez poskvrny čistého pokoje (myslím chirurgicky čistého, nejen čistého), ale na mramorovou podlahu kapalo bahno a voda. Přidejte k tomu dvě špinavé brašny a stejně špinavou horní krabici, protože déšť byl tak silný, že jsme je raději neotevírali venku a nevytahovali vnitřní tašky na noc, jak to děláme obvykle. Pokusil se nás uklidnit vysvětlením, že je to kamenná podlaha a jeho úkolem je ji vyčistit, ale i tak me to neuklidnilo, když jsme se objevili jako dve mokre slepice. Po úžasné horké sprše ze všech stran jsme se připojili k majiteli na drink a krásnou konverzaci ve francouzském a anglickém jazyce.
Během tohoto rozhovoru se zmínil o stole a židlích v našem pokoji jestli bychom chtěli nějaké příbory a nádobí? Jo, Bed&Breakfast (postel & snidene) pamatujete? – a tohle byl čas na večeři. Teprve pak jsme si uvědomili, že jsme nenakoupili zadne jídlo, byli jsme kilometry od nejbližšího obchodu nebo jídelny a neměli jsme chuť se vrátit na motorku a jet neco nakoupit ci do nejake restaurace. Co jsme teda jedli? Inu, nutnost je matkou vynálezu, a tak jsme jeho nabídku přijali – a pak jsme povečeřeli naši jedinnou osamělou tabulku čokolády. Naštěstí snídaně byla bohatá, čerstvé místní produkty, takže jsme neodcházeli s hladem, když jsme zamířili do City Europe nakoupit jako vdycky. Kolik polozek jsme dokázali nacpat do zavazadel se ani neptejte (překvapivé množství, s kreativitou!), Eurotunnel a domů. Po předání vzácné české klobásy Vysocina – (všichni ji milujeme) jako dárek od Rencine maminky a velky úkol – umyt motorku. Jak Míša ví, nic není zadarmo.
Přesně 3 000 mil / 5 000 km pod koly a tolik zazitku.
Uz plánujeme dovolenou na příští rok.
