8-9 Srpen 2019

30 minut v taxiku na letiste do Birminghamu, Emilka přestala plakat ze se ji styska po morčatech a já jsem se také uklidnila a oddechla jsem si. Chlapc si užili jízdu vpředu u ridice, já jsem zběsile posilala Ali SMS se vsema ukolama, ktere pro mě dodelavala, protože na předání informaci nebyl čas. Jeste ze Steve obednal minibus na ty nase zavazadla. Trochu jsme meli „nervy“ na chcek in. I kdyz Steve, diky castemu cestovani, ma Platinovou kartu, překročili jsme náš limit zavazadel (to jsme věděli!) a pokuta nam byla vypočtena na 2000 liber = 56 tisic korun!!!!!! Viděla jsem, jak se Steve zapotil, ale pomoci jeho diplomacie a to, ze jsme meli stesti na velice prijmenou pracovnici katarské letecké společnosti, se jí podařilo nas pustit a odbavit nas bez poplatku! Bylo to o prsa, jak by rekl tatka!

Rychlovka v Duty free je tradicí  – whisky, gin a parfém. Pouze me a Steva tntokrat pustili do salonku na obidek, ale detem to nevadilo, poslali jsme je do jejich oblibeneho Burger Kingu se všemi měďáky v peněžence – celkem 17 liber na dva dvojite hamburgry a 6 kuřecích kousku!

Do prvniho letadla jsme nastoupili kolem 15:00 a vyleteli jsme v 16:30. Vim, ze kamoska Radka a Stevuv bracha Stu sledoval radary na internetu, kudy jsme leteli. Emka byla smutná, že nezabocila doleva do Business třídy! Seděla jsem sama a děti se Stevem přes ulicku. Steve spal, jeste než jsme vzlétli, byl uplne vycerpany a ted z neho vsechno spadlo vedic, ze muze relaxovat v letadle. Hraci konsola u kazdeho sedadla je mnohem lepší než u Sri Lanske letecke společností, se kterou jsme leteli na Velikonoce, jídlo dobre jako vždy, letusky zdvořile a příjemné. Letadlo plné. Když jsme přistáli v Doha, téměř o 7 hodin později, měli jsme 2 hodiny na prestup, takže jsme bohuzel neměli čas obdivovat krásu jednoho z nejúžasnějších letišť na svete. Bylo to sice jenom 1.5km, ale kdo zná Steva, my jsme nesli lezernim krokem, my jsme utikali! Dalsi fronty, bezpečnostní kontrola, čekání na letadlo, plno lidi, Doha je totiz hlavním střediskem na Středním východě. Letadlo melo zpožděni a Steve, ze nas vyfoti, ale v tu chvili si uvědomil, že nechal svou drahou kameru pod sedadlem v prvim letadle! Dovedete si predstavit tu paniku! Podařilo se nám zavolat koordinátora směny, ja mu napsala všechny podrobnosti, odkud jsme vzlétli, kdy jsme pristali, Stevovo jméno, telefonní číslo a e-mailovou adresu, a slíbil, že se o to postará. Steve byl zoufali a chtelo se mu zvracet! Jeho drahý fotoaparát! Všichni čtyři, unavení, protivni (pulnoc pro nas), v neznamem prostredi, Steve blazni, děti jsou zmateni a ja se snazim zachvovat klidnou hlavu a dychat z hluboka!

Nastoupili jsme do letadla sami, tentokrat jsme seděli všichni spolu ve střední řadě 48 a abych zprijemnila tu stresujici atmosferu, zacala jsem se s detma vsazet: a) poleti s námi tatka Steve anebo poletime sami? B) pokud Steve nastoupi do letadla, přijde s kamerou anebo bez ni?

No můžete hádat dvakrat! Steve do letadla nastoupil, s fotoaparátem v ruce, s velkym úsměvem na tváři. Vymlouval se na unavu, že na kameru zapoměl, ale nebyla to únava, vice se zajimal psanim e-mailu na mobilu misto toho, aby se soustredil na odchod z letadla! Chybama se clovek uci, i v 54 let! Cestování přes noc se na detech podepsalo a přestože herni konsola pritahovala, a stejně tak i jídlo, všichni tři usnuli a skoro celou 5ti hodinovou cestu prospali. Ja jsem nemohla spát, vychutnala jsem si jídlo a pití, podivala jsem se na nekolik filmu, „Second best Exotic Marigold hotel“,  „The Notebook“, „Red Joan“ (doporučuji všechny tři), zaharala jsem si par her, relaxovala jsem, vychutnavala jsem si tu pohodku klidu a hodně jsem premyslela.

Jaky bude můj/nas život na Srí Lance? Co nás tam čeká? Budeme v bezpeci? Budeme zdravi?

Ve svém životě jsem nikdy niceho nelitovala, jen me mrzi, ze můj tatka uz neni s nama, aby byl svědkem toho, co prožíváme a na jake dobrodruztvi jsme se vydali. Vychrtlá, naivní dívka z malého průmyslového města na severní Moravě v bývalém Československu, žijící v hlavním městě Srí Lanky se svou rodinou! To by ho ani ve snu nenapadlo. Kdyz me v září 1997 poslal do Anglie na 3 mesice, abych si zlepsila anglictinu, myslel si ze me bude mit na Vanoce zpatky domu. Domu-domu se vsak vracim uz jenom na navstevu.  

No, ale tenhle pribeh patri do jineho blogu, nemyslite?