Neděle 21. srpna 2022

Steve napsal: Posledni den byl s námi příliš brzy a po 64 dnech v Evropě nastal čas vydat se domů do Colomba na posledni rok v zahranici. Byli jsme peclive nachystani, když jsme se den předtím v klidu sbalili. Pomohlo nam, ze máma a táta vzali deti na oběd a většinu odpoledne byl dum prazdny, abychom mohli v klidu balit. Bylo sbaleno šest zavazadel, jeden včetně velkeho psa, poté, co se mi ho podařilo vtěsnat do velkého pytle na odpadky, který se pak pěkně zasunul do velké krabice. Nejsme si jisti, co si myslel o své cestovní třídě, ale byl to jediný způsob, aby Misa mohl darkem překvapit svou přítelkyni Thilini. Původně jsem si myslel, že je mizivá šance ho vzít, ale museli jsme se dostat v rámci našich 140 kg zavazadlového limitu, takže jsem to zkusil. Naštěstí se mi podařilo žonglovat s relativními hmotnostmi a spárovat psi krabici o hmotnosti 16 kg s kufrem s hmotností těsně pod 30 kg, a to nejen s využitím většiny mého osobního extra zavazadla 30+20 kg, ale přesně na 300 cm výšky, šířky a delky povolených na osobu. Jeste rano jsme balili věci jako sýr, šunka a klobásy z lednice, kdy náš řidič byl s námi presne na cas.

Rozlouocili jsme se s rodici a vydali jsme se na cestu s hořkosladkým pocitem štěstí a vzrušení, že budeme doma tam, kde jsme zapustili kořeny a kolektivně i individuálně utvářeli své vlastní životy, ale bylo nám líto oodjizdet s vedomim, že máma a táta potřebují naši pomoc a chtějí s námi sdílet čas jako my s nimi, více než kdy jindy.

Mamince a tatínkovi jsme vysvětlili, že to bude náš čtvrtý a poslední rok na Srí Lance a že pokud to okolnosti dovolí, budou děti delat zkoušky IGCSE v květnu/cervnu beze změny školy a my se v červnu přestěhujeme zpět do Anglie. To poskytne dobrý čas na to, abychom se usadili v našem domě, než v září deti zahájí studium na novych skolach a dokonci vyssi vzdelani. Neděláme si iluze, že opuštění Srí Lanky nebude emocionální; je skutečně výsadou nazývat tuto zemi domovem, s tolika příležitostmi a přáteli, jako je rodina pro nás pro všechny, a profesionálním zájmem o harmonii pro Rencu i pro mě. Do té doby se toho může stát hodně, takže čas ukáže, jakým směrem se cesta ubírá.

Poté, co jsme si ja a Emilka užili VIP salonku, byl čas nastoupit do prvniho letadla – ale pak jsme seděli a čekali, než jsme odleteli o dobrých 40 minut později. Na prestup v Doha jsme meli pouhých 55 minut. I když jsme útikali na náš navazující let, naštěstí ze stejného letištního bloku a se zdržením letu vzhledem k velkému počtu cestujících na prestup, naše zavazadla se samozřejmě nenalodila a marne jsme na ne cekali v Colombu. Nejdrive jsme vypsali milion papiru, aby byli schopni nase zavazadla poznat a slibili, ze nam je doruci jakmile dojedou dalsim letadlem. A tak jsme jeli domu bez nich – zvlastni pocit.

Byli jsme radi, ze jsme zase doma. Pripadalo nam to, ze jsme byli pryc vecnost, ale vubec nic se za tech 9 tydnu nezmenilo.