Po druhé noci v hotelu L’Univers v Arrasu následovala brzká snídaně, která umožnila ještě jednu návštěvu, než jsme dojeli k Eurotunnelu; La Coupole.

Když jsem pár nocí předtím hledal na internetu „Historie druhé světové války v okolí“, vzpomněl jsem si, že La Coupole je místo, kam jsem se už dlouho chtěl podívat, a bylo zrovna na naší trase.
Doslova „The Cupola“, byla postavena otrockou prací za Německé okupace v druhé části války jako továrna na bomby “V” a místo startu. Místo bylo vybráno nejen proto, že se jedná o povrchový důl s přilehlým kopcem vhodným pro stavbu továrny v tunelech, ale vedla zde železniční trať, na kterou se dodávaly díly, a byla v relativně krátkém dosahu V1 a Rakety V2 pro zasažení Londýna. Byly to jen dny od zprovoznění, když se po několika neúspěšných pokusech spojenců o jeho zničení (samotná tlustá železobetonová kupole odolávala přímým zásahům obrovské munice) osvobození severní Francie naštěstí zhatilo německým plánům. 

Následovala poslední jízda po peknych silnicích s malým provozem, než jsme se zdánlivě za chvíli ocitli v Eurotunelu v opravdu úmorném vedru a stáli ve frontě. Díky bohu, že jsem si dal na krk opalovací krém, protože to byl jedinny kousek kůže při jízdě, kdy mi na krk svitilo slunko. Asi po 40 minutách jsme byli odbaveni a s nabídkou dřívějšího vlaku jsme byli přijati – což znamenalo jízdu rovnou k nástupním pruhům, spíše než pauzu v odbavovacím prostoru. Teplo sálající z asfaltu bylo samo o sobě fenomenální, nehledě na to, že slunce samo pražilo, takže s ručičkou teploty vody v motoru nad hodnotou, kde je normálně, i když stále hluboko pod červenou zónou, jsem se rozhodl vypnout motor v poslední frontě na nastupování. O několik minut později byl čas se pohnout. Bez ohledu na to, jak moc se startér protáčel, motor vůbec poprvé odmítl nastartovat. Přehřátí znamenalo, že se palivo vypařilo ze čtyř karburátorů a já jsem udělal tu školáckou chybu, že jsem nechal zapalování zapnuté a čelovku a koncovym svetlem jsme čekali, čímž jsem vyčerpal malou baterii. Další moment z Grand Tour – a dokonce jsem slyšel Jamese Maye říkat “Oh cock!” ve svém nenapodobitelném stylu. S rychlostí otáčení, která nyní rychle klesala, jsem se rozhodl přestat zkoušet a stále sedět obkročmo na sedle a pádlovat na kole nohama 100 metrů k nástupní rampě. Když už jsem se před tim vařil, dokážete si představit, jak jsem se na jejím konci cítil – nehledě na ten pohled lidi v dlouhé frontě aut za námi! Byl jsem ohromen rychlostí, kterou jsme nabrali – asi 4 mph / 6 km / h! Nahoře na rampě jsem zastavil, abych umožnil vozidlům přede mnou odjet, a pak s motorkou na první rychlostní stupeň, zapalování zapnuté, ale všechna světla zhasnutá, sjel jsem z kopecka, dokud jsem nenabral dostatecnou rychlost, a pak jsem přidal spojku. UF! Motor naskočil během půl vteřiny – a fronta vepředu znamenala, že jsem ho mohl nechat běžet, abych do baterie vrátil trochu šťávy.

Naskocilo mi to v Doveru na druhe strane? To vite ze ano, na poprve! Následovala z velké části jízda po dálnici domů před závěrečnou zábavou krajinou a koncem cesty v 16:25, 23. července, 2 721 mil / 4 379 km bezpečně pod koly, byli jsme zpět, jak bylo plánováno, akorat na maminciny narozeniny na druhy den.

Umyt motorku s ochotným pomocníkem a pak si užít lahodnou uvítací večeři s mámou a tátou. Jaký to úžasný, úžasný výlet v rámci naší Evropské cesty na prazdniny.

Misa a já jsme z toho přes měsíc stále basnili a uz plánujeme další vylet.