29. prosinec  2021

Steve napsal: Kdyz jsme jiz při západu slunce prijizdeli k východu z Kumana Narodniho Parku, měli jsme fantastické překvapení. 
Prekvapeni, na ktere nikdo z nas jen tak nezapomene. 

Slunce již zapadalo a my jsme jeli po velmi hrbolaté trati tak rychle, jak jsme jenom mohli. Bylo to proto, abychom opustili park do samotného západu slunce, kdy začíná noční zákaz vycházení, a zvířata mají ze zákona své přirozené prostředí pro sebe, nerušené lidskou činností.

Jenom jsem si tak povzdechl, že mým jediným zklamáním dne byla nepřítomnost leoparda, kterou naše rodina nezažila, když ani ne o třicet sekund později, když se trať mírně zatáčela zpět doleva a stoupala do svahu, se pred náma objevil téměř dospělý leopard, rozvaleny na ceste!

Když jsme náhle zastavili, ztichli jsme a ohromeně jsme vsichni hledeli, leopard jenom v klidu otočil hlavu, aby se podíval naším směrem, než se zase zpatky otočil, jako bychom nebyli přítomni. Nikolka nás ale rozesmála tím, že upoutala pozornost malého Adama a rika ukazujic na leoparda: “Adamku, divej, tam je velka kočicka.  Mňau!“.

Během několika dalších minut vsak předstíral, ze nas nevidi a nemel vůbec chut se pohnout a uhnout nam z cesty, abychom mohli projet. Museli jsme vsak opustit park do setmeni, abychom se vyhnuli pokute a zákaz pro našeho řidiče. Stejně jsme se opozdili, protože jsme se u leoparda zdrzeli a prijeli jsme za úplné tmy, tak tak se nas ridic vyhnul pokute a zakazu pristupu do parku. 

Nohy a ruce ve vozidle jsme se krokem blizili přímo k leopardovi, než k nám naposledy vzhlédl, a stejně nenuceně jako po celou dobu se zvedl na nohy a odkráčel po naší pravici. Poté, co se zastavil za stromem, aby zkontroloval své okolí, bez dalšího ohlédnutí poposel a zase se rozvalil na trat. Ztratil se nam z dohledu jak jsme ujizdeli a nám vstávaly chlupy na krku po tomto blízkém setkání s tak nadhernou selmou. Úžasný.

Při pohledu na fotografie, které jsem pořídil, jsme viděli, jaký je to vlastně těžký život být leopardem a muset zabíjet kvůli jídlu; ačkoli je stále relativně mladý, tento je již pěkně zjizvený z bitvy.

Nakonec jsme dojeli k východu z parku, uz byla naprosta tma, nebot jsme kvuli zviratum po te úzké a hrbolaté trati museli jet bez světel. Stále bez rozsvícených světel u východu u výstupního prostoru v naprosté tmě – to byl neskutečný zážitek. Bylo jasné, že se dostaneme do potíží, zvláště když závora u východu byla pevně uzamčena. Ach bože. Nakonec jsme to nejak objeli a vyjeli z parku, a museli jsme vydržet ještě dalších 15 kilometrů drncani v zadní části Mahinda Bolera jeepu, bez odpružení na zcela neupravené trati po hrubem terenu, než jsme byli zpět na hladkem povrchu, abychom mohli dojet zpět do Arugam Bay, naseho resortu na Silvestra.

Všichni jsme byli špinaví od prachu a vyčerpaní vzrušením a neustálým připravováním se na nárazy, ale prožili jsme opravdu fantasticke a nezapomenutelne odpopoledne. Adam, kterému ještě nebyly tři roky, byl skvelý a všechno toleroval pro ty fascinující chvíle, které s rodici prožil. Přestože jsme byli zpátky v písčitém prostředí chatek na pláži, sprchu, které jsme si každý dal byla úžasně osvěžující, stejně jako klidné posezení u drinku, zatímco jsme vzpomínali co jsme za tech 7 hodin prozili. 

Doufám, že si s námi take užijete tento okamžik pri pohledu na moje fotografie.